Elektronické obojky
5. 11. 2010
Elektronický obojek – náš nejlepší přítel….
Ráda bych se podělila se svými troufnu si říct zkušenostmi týkající se této zázračné věciJ, protože věřím, ač nerada, že je kolem nás spousta zoufalých lidí, mezi které se už nyní nepovažujeme, kteří si nevědí rady se svým čtyřnohým přítelem. Stejně jako my, ještě tak před rokem a půl.
Před více jak dvěma lety jsme konečně měli tu možnost pořídit si našeho vysněného pejska, rhodéského ridgebacka. Měla jsem tenkrát ještě dost naivní představu o tom, jak si ho vychováme sami, vždyť na tom přece nic není. Myslím, že tak do 5ti měsíců se to ještě zvládnout dalo, ale co následovalo později, to bych nepřála nikomu. Abíšek samozřejmě sílil, čím dál víc si s námi dělal naprosto co chtěl, prostě takový vůdce smečkyJ. Venku předváděl neskutečné věci, stačilo v dálce zahlédnout člověka a už letěl za ním, nedej bože člověka se psem, to byla rychlost a to nemluvím o procházkách po našem sídlišti na vodítku, úplná katastrofa. Až jsem se kolikrát styděla, jak jsem k ničemu a nezvládám svého vlastního psa. Nějaké přivolání absolutně nevnímal, nevnímal od nás vůbec nic, prostě a jednoduše na nás kašlal. Až teď musím uznat, že se mu opravdu nedivím. Vždyť my jsme s ním neuměli vůbec správně komunikovat, vše jsme dělali naprosto špatně a nelogicky, bohužel je to podle mého názoru přirozené, lidé se zvířaty rádi jednají jako s lidmi, což je naprostý nesmysl.
A jednoho dne jsme vyrazili na nám blízký cvičák, jak já nemám ráda toto slovoJ. Moc jsem se těšila, že s naším chlupáčem začneme konečně něco dělat, že nám někdo poradí a že se naše situace zlepší. Bohužel místo toho jsme se dočkali nesmyslného verdiktu, že náš Abíšek je agresor a že tedy nevědí jak na něj a že bychom mu měli nadělit ostnatý obojek a podobné nesmysly. Takže jsme byli ještě zoufalejší a ještě smutnější a už jsme opravdu nevěděli kudy kam.
Ale nakonec nás štěstí potkalo, tenkrát mě na internetu zaujaly webové stránky kynologického klubu, kde bylo možno cvičit individuálně. Pro nás ta nejlepší varianta, protože ikdyž byl Abíšek zvyklý na jiné psy, v jejich přítomnosti se prostě vůbec nesoustředil, měl tendenci dělat všechno jen ne to co bych chtěla já.-)
Už po prvním setkání s panem Ščučkou jsme jeli domů s úžasným pocitem, s obrovskou nadějí a motivací. Začali jsme cvičení běžnými cviky jako je oslovení a vše po dobrém, prostě vlídným slovem. Bavilo to jak mě, tak Abíška a hodinu od hodiny to bylo lepší, Abíšek byl daleko vnímavější a vlastně se to začalo projevovat i jeho chováním doma. Byl najednou úplně jiný, začal se u nás více zdržovat, byl rád za každé pohlazení, za každou pochvalu, byl o dost mazlivější než dřív. A když jsme postupně odstranili všechny naše neřesti, tahání na vodítku, nutkání skočit na každého psa a podobně, přišel na řadu elektronický obojek. Do té doby jsem o této možnosti cvičení a výchovy neslyšela natolik, abych se začala zajímat více. Tenkrát nás trápila ještě dost podstatná věc a to přivolání. Ikdyž to bylo samozřejmě o něco lepší, stále jsme se nemohli naplno spolehnout, že Abíšek vždy přijde, že neodběhne ulovit nějakého zajíčka nebo cokoli jiného, že se nevrhne na kolemjdoucího psa nebo třeba člověka s nákupem, na kole a podobně.
Pan Ščučka nejprve ovládal obojek sám, zkoušel jak na něj Abíšek reaguje a asi po týdnu to bylo na nás. Z obojku jsem měla hned skvělý pocit, měla jsem Abíška stále pod kontrolou, mohla jsem ho konečně s klidným svědomím pustit z vodítka, z čehož byl nadšený hlavně on sám. Díky obojku jsem se zase začala těšit na další naše procházky po městě, překonala jsem strach a s velkou dávkou sebedůvěry jsem se přestala vyhýbat kolemjdoucích psů, naopak jsem je vyhledávala. Abíšek ze mě vycítil, že mu konečně důvěřuji tím pádem začal věřit i on mě. Postupem času se naučil, že dělat, pro mě nechtěné věci, se nevyplácí a raději se chová tak jak se to líbí mě. Už není vůdce smečky, řekla bych, že jsme si tak nějak všichni rovni, ale pokud nastane problém, nechá mě ho vyřešit, vyčkává jak se já zachovám a podle toho se řídí. Nyní si troufnu říct, že máme doma vychovaného pejska, který nám už teď dělá jen samou radost. Ikdyž jsou samozřejmě stále chvíle, kdy to na nás Abíšek pěkně zkouší, zjišťuje, zda-li nepovolíme, jasně, že by se klidně rád vrátil do starých kolejí, bylo by to pro něj samozřejmě pohodlnější. V těchto případech ale stačí jen ukázat a připomenout, že by mu to určitě neprospělo a on toho zase nechá.
Takže když se pokusím vše shrnout, díky elektronickému obojku máme už navždy naprostou jistotu, že je náš pes pod kontrolou, vím, že nikdy nevyvede nic špatného, jsem si jistá, že se nebude pokoušet lovit žádnou zvěř v lese, bude se chovat slušně ve městě, mezi dětmi, prostě ve všech situacích všedních dní.
Zkrátka elektronický obojek je zázračná věc a pokud se ji naučí každý správně používat, pro všechny bude jedině přínosem.
